neděle 22. října 2017

Nezapomenutelná narozeninová oslava

V Beranově náruči na gauči v asi nejzapadlejším podniku v okolí, který měl jako jeden z mála otevřeno do rána, poslouchám něžná slůvka a vnímám hřejivé teplo jeho dokonalého těla. Jsme v alkoholovém království a má korunka je narozeninová. Dlouho mě přemlouvali k úkonu, který mě vždy děsil a nikdy jsem jej opravdu nechtěla zažít...nevím proč, ale poprvé mě právě tihle dva donutili o něm alespoň přemýšlet. Uměli to podat tak, aby TO vypadalo atraktivnější. Manipulativní Štír moc dobře ví, co na mě platí, ví, jaká slova použít, aby mi myšlenku na noc s dvěma muži vsunul do opilého podvědomí. Slovíčko „možná" není „ne" a tahle informace jim stačila. Alkohol v krvi rozostřil situaci a v příštím momentě se již tramvají rozléhal Štírův smích a já klimbala opřená o mužné rameno Berana, jehož domov měl ale být úplně opačným směrem...

Rok se s rokem sešel a pomyslná ručička mého osobního tachometru se opět posunula o jednotku nahoru. Celý tento výjimečný narozeninový den Princezna prochodí s bolestí hlavy, zbytky alkoholu v krvi a morální kocovinou. Co předcházelo nedostatečnému dvouhodinovému spánku?
Po několika lahvích vína vzpomínky začaly být neostré, mravy uvolněné. Protančená noc pomalu končí a poslední přeživší sedí v pochybném lokále daleko od centra. V mžiku se princezna již opírá o rameno Berana, který rozpoutává jiskrnou debatu podporující sexuální dusno mezi nimi. Štír se zanedlouho vrací z toalety a usedá po Princeznině volném boku, načež Beranova paže majetnici obejme její ramena. Tito dva staří kamarádi se již rozhodli - udělají letos rádoby nevinné Princezničce oslavu, na kterou v životě nezapomene.

Všichni tři sedíme nazí v pohodlných křesílkách, za okny již dávno začalo svítat. Z jedné strany Beran, z druhé Štír, každý ke mně natáhne ruku a bez možnosti něco skrýt pozorujeme jeden druhého. Potom, co jsme se celý večer v opilosti hladově pozorovali a objímali nyní konečně rty Princezny a Berana splynou a jeho mocné ruce přejedou po mých nahých bocích. Štír mě objímá zezadu a líbá na krk. Ve vzduchu visí více a více nervozity a mým tělem se kromě blaženého pocitu z doteku našich rtů rozlévá také strach. Co jsem to jen udělala? Něco je špatně. Mé důvody k souhlasu nebyly správné, tohoto rozhodnutí budu dost možná litovat. Vlak už je ale rozjetý, jak jej nyní zastavit? Po pár vteřinách nejistoty ale nejsem já ta, která naše počínání zastavuje. Je to Beran. Ten, který údajně s tímto nápadem přišel, ten mužný a neohrožený Beran si nervózně sedá s tím, že to takhle nechce. Nervozita z něj přímo stříká, snaží se svůj postoj vysvětlit, omluvit jej a zachovat si mužnou tvář. Cítí se potupně. Ve snaze hodit mu záchranné lano tedy Princezna usedá na jeho klín a útěšně jej hladí, čímž dojde k zvláštně intimnímu propojení ve chvíli jeho bolesti a domněle vykonstruované ostudy. Podporu v tuto chvíli potřeboval, také jí za ni později bude děkovat.

Štír se nad Beranovou nejistotou baví, zatímco ten bojuje s pocitem hanby z neodvedeného výkonu. Jestlipak by mu ulevilo vědomí, že mu je za zastavení blížících se událostí Princezna vděčná, jelikož nebyla donucena odložit korunku a sestoupit z trůnu svých zásad? Co když se touto nešťastnou událostí její dveře k němu navždy zavřely? Ješitný Beran si potřebuje lízat rány, zhojit své pošramocené ego a poté se uvidí, zda znovu najde její náruč.

neděle 22. ledna 2017

Noc bez kalhotek

Půjčuje mi tričko na spaní, to se mi do kabelky již schovávat nechtělo, navíc je mi vskutku příjemné být v noci oděna v kusu oblečení půjčeném od muže. Stahuji si své tričko s extra hlubokým výstřihem a beru do rukou to černé od Lva. On mi jej ale z rukou jemně vytrhává a odhazuje na druhou stranu postele. Lehá si a mě, nyní pouze v podprsence a kalhotkách, si bere s sebou. Ukládám se na jeho hruď. Jdeme si pustit film.

Brzy odjíždím na delší dobu do zahraničí, proto jsem doufala, že se naše cesty ještě jednou střetnou, než odjedu, a znovu „na rozloučenou" se probudím po boku mocného Lva. Zprvu nebylo snadné se shodnout na termínu, nakonec nás ale náš společný chtíč opět svedl dohromady. K večeru mě vyzvedl u záchytného bodu poblíž mého bydliště a jako šelma svou kořist si mě odvezl k sobě domů. Ovšem s tím rozdílem, že tato kořist si přála být polapena. Měla jsem u něj strávit celou noc, kabelku jsem tedy obohatila o několik drobností, jako jsou kalhotky na další den či zubní kartáček. Provedl mě po jeho novém domovu, do kterého se před nedávnem přestěhoval, a který zrovna procházel rozsáhlou rekonstrukcí. Spousta věcí zde byla nová a některá místa připomínala spíše staveniště, co jsem ale bezpečně poznala, to byla postel, která, přesně jak si ji pamatuji, je příliš vysoká pro malou Princezničku, ale více než dostačující pro velkého Lva. S touto postelí se mi pojí spousta vzpomínek, při nichž se musí každá Princezna jako správná dáma začervenat. A dnes bude opět o důvod k červenání více.

První intimní zážitek nastává brzy, když Lev pozve Princeznu do společné sprchy. I po letech je stále trochu stydlivá, musí ji tedy mírně pobízet. Ze sprchy se ale nakonec vyklube koupel, kdy sedí naproti sobě ve velké rohové vaně plné vody a ač oba nazí, jen sedí a sdílí své tajné i nepříliš tajné myšlenky. A tak se Princezna dozví, jak si Lev vždy přál rohovou vanu, což si konečně ve vlastním bydlení mohl splnit, jak vybíral barvy do koupelny, co vše se ještě chystá měnit. On se zase dozvídá podrobnosti třeba o jejím blížícím se odjezdu. Takto se mezi nimi volně nastoluje intimita na trochu jiné úrovni, kdy sdílí myšlenky bez pozlátka šatů, nemají co skrývat. Jen kůže jejich nohou se chvílemi jemně dotýká.

Já, malá Princezna, si lehám do velké postele vedle velkého Lva. Na volbě filmu pro zbytek večera se shodujeme během chvilky. Ležím na jeho mužné hrudi, vychutnávám si tu příjemnou blízkost. A opravdu jsme se na film dívali, až po nějaké době jeho prsty jemně přejely po mých zádech a jednou rukou mi rozepnul podprsenku. Vykouzlil mi šibalský úsměv. Teď už to byla jen otázka pár minut, než se naše pohledy střetly a jak magnety nás přitáhly k sobě. Rty hoří nedočkavostí, přesto se střetávají v něžných a pomalých pohybech. Je to tak intenzivní, tak skutečné. Líbá můj krk, já jeho. Film jsme dávno pozastavili, ticho v pokoji jemně rozráží jen tlumené vzdechy, když se mé rty přesunou níž. A tak se jen z obrazovky hledící Harley Quinn stává svědkem dalšího propojení našich životů. Možná je to nějaký znak komplexu méněcennosti, ale strašně toužím být nejlepší. Užívám si každý jeho vzdech, každou známku toho, že jsem dobrá. Jeho ruka něžně klesá na mé stehno, postupně mě jemně hladí také na zádech, přejíždí po zadku. Nevím proč, ale tyto jeho doteky mi dodávají pocit neodolatelnosti, přijdu si díky nim strašně atraktivní, ačkoli rozhodně nemám žádnou modelkovskou postavu, jeho dlaň ale jakoby mi podávala dávku sebevědomí. A jeho ruka se přesouvá i do intimnějších partií. Toto chvíli trvá, než mě jemně zarazí a vybídne ke změně děje. Silné Lví paže mě svírají v objetí, když pokračuje tato milostná hra. Hra na Princeznu a Lva. Jeho paže mě stále pevně drží při sobě, až dokud hra nedojde konce doprovázeného mohutnými vzdechy. Chvíli pak jen ležíme v sevření svých paží, popadáme dech.

Když se po chvíli vrávoravým krokem vracím z koupelny, on vyčerpaně leží a dopřává si posexovou cigaretku. Popelník odloží, kouř se rozplyne a my znovu pouštíme zbytek filmu. Oblékám si pouze jeho tričko a později ulehám svým nahým zadkem přitisknutá k jeho rovněž nahému tělu. Bez kalhotek opět usínám vedle Lva. Pána tvorstva, který před malou Princeznou zase jednou odložil korunu.

pondělí 16. ledna 2017

Nástrahy sobotního rána

Je klidné sobotní ráno, projíždím zeď na Facebooku. Stále stejné zprávy, oznámení o poloze mých ,,přátel", sdílení vtipných obrázků. Až přijdou na řadu příspěvky z včerejší noci, byl přece pátek, všichni se byli někde bavit. Bary, diskotéky...a najednou se tam objeví něco, na co zůstanu koukat jako opařená. Fotka Božského v sanitce. Celý potlučený na cestě do nemocnice. Srdce se mi málem zastavilo. Z komentářů se dozvídám, že se připletl do rvačky...nejsme spolu už téměř 3 roky, tohle ale stejně zabolí. 

Asi každá holka někdy v životě potká kluka, který pro ni vždycky bude znamenat víc než ostatní. Takového, vedle kterého se jí rozbuší srdce, i kdyby byli od sebe věčnost a ona už dávno měla rodinu s někým jiným. Někdo speciální, kdo zanechá nesmazatelnou stopu v našem vlastním světě. A přesně to je Božský. Bylo nám 17, když jsme spolu začali chodit a pro mě to bylo asi nejkrásnější období života. Tehdy se zjevil a jako pravý princ stál po boku rozverné Princezny. Ten pohled, kterým se na ni díval, jeho něžné doteky a každé pohlazení jí dával pocit výjimečnosti. Sdíleli spolu i ta nejtajnější zákoutí svého života, věděli o sobě vše, dokázali na tom druhém poznat, když něco nebylo v pořádku a být si poté oporou. Došlo k jakémusi hlubšímu propojení, kdy se chápaly snad i naše duše. Byli jsme mladí a bláhoví a přiznávám, že spoustu věcí bych dnes dělala a řešila jinak, spousta hádek byla zbytečná, přesto ale i s odstupem času a pár dalšími roky na kontě mohu říci, že to byl vskutku neobyčejný vztah. Rozešli jsme se po roce a čtvrt a strašně dlouho jsem na něj nedokázala zapomenout. 

A tento Božský princ, který kdysi dávno Princeznu opustil, teď leží v nemocnici, obličej pomlácený. Já už nemám právo tam být s ním, nejsem po jeho boku. Ale to, že nejsme spolu, neznamená, že je mi všechno jedno. Chci, aby byl v pořádku a přeji mu, aby byl spokojený a rozhodně mě nenechává klidnou, že leží v nemocnici. Ale už nemám to výhradní právo sedět vedle jeho postele v zajetí běloskvoucích stěn, držet ho za ruku a procházet s ním tímto vším. Mé místo zaujala jiná a to nezměním. Rozhodně nejsem typ, který by přebíral kluky, ani když se jedná o Božského. Musím se spokojit s pročtením komentářů a říkat si, že když zvládá psát na Facebook, tak to určitě není tak zlé. A tak se naposledy dívám na fotku jeho pohmožděné tváře, která na mě kdysi upírala láskyplné pohledy a natrženého koutku na těch rtech, které jsem směla líbat. Jako by to bylo včera. Srdce zadrží slzu a já jedu po zdi dál s myšlenkami u nemocničního lůžka, fyzicky ale stále na pohodlném gauči v obývacím pokoji. 

pátek 13. ledna 2017

Konec roku v náruči Lva

Zvedá se z postele, obléká kalhoty a zapíná si pásek. Já ještě trochu omámeně natahuji kalhotky, zapínám podprsenku. Do místnosti k ostatním se vracíme téměř současně. Všichni pravděpodobně ví, kde jsme byli a co jsme tam dělali, a kdyby přece někdo byl na pochybách, potvrdí mu události posledních minut obří cucflek na mém krku, kterého si ale mám všimnout až za několik hodin. Nikdo se ale nad našim společným příchodem nepozastavuje, možná někteří dokonce i čekali, že se spolu na několik chvil ztratíme do ložnice.

Když jsem spřádala své plány na oslavu konce starého a příchodu nového roku, do povědomí se mi mimo jiné dostala i již klasická house párty u mého mnohaletého kamaráda. Pořádá tyto akce pravidelně a nejen na Silvestra. Nebyla jsem si ale stále jistá, zvažovala jsem různé další možnosti. Až když jsem na facebookové události projížděla seznam těch, kteří se plánují zúčastnit, srdce mi poskočilo náhlým vzrušením. Byl mezi nimi i Lev (pro účely mého vyprávění ho zde budu označovat takto), a tak se mi náhle vyjevily úplně nové možnosti, jak by tento Silvestr mohl vypadat. Stačil jen krátký vzkaz na messengeru, abych zjistila, že náš pohled na věc je stejný. „Myslel jsem, že si nebudeme jen povídat." Měla by mě jako dívku tato zpráva vyvést z míry? Pravděpodobně ano. A popravdě by asi také vyvedla, kdyby se nejednalo právě o Lva. Naše společná historie sahá až do roku 2012, kdy jsme se poprvé setkali na narozeninové oslavě. Tehdy byl Lev sice ještě zadaný, to se ale do pár měsíců změnilo a na další společné akci jsme se již oddávali vášnivým líbačkám a osahávačkám. Klasika - dravý, přitažlivý Lev a mladá, naivní Princeznička, která si ve své tehdejší nedospělosti ještě malovala svět narůžovo. Naše dráhy se ovšem nějakým způsobem protnuly a my se začali občas scházet. Vždy v době, kdy jsme oba byli nezadaní, jsem ho ráda chodila navštěvovat. Ano, tak tohle je tedy Lev. Je hlučný a musí být vždy středem pozornosti, působí jako vůdce skupiny, rozený alfa, je také sprostý a jedná velmi rychle. Jakmile se ale stáhneme do ústraní, jaksi vyspěje, sprostá slova odloží, začne být něžný a dokáže řešit i vážné věci. Jsem ráda, že mi odhaluje i tuto svoji stránku, zpočátku to nebývalo pravidlem, přesto měl svůj drsný šarm, který tehdy mladičké Princezně imponoval.
Čtyři roky společných sexuálních zážitků bez náznaku vztahu. A nyní se schylovalo na další. Z různých důvodů jsme se v poslední době dlouho nesetkali, cítila jsem tedy náznak skutečného vzrušení. O místě, na kterém budu trávit konec roku 2016, bylo tedy definitivně rozhodnuto.

Svého rozhodnutí jsem nelitovala. Když mi v průběhu večera pohybem hlavy naznačil, jestli se nechci přesunout někam, kde budeme mít soukromí, neváhala jsem ani na chvilku. Šla jsem neomylně rovnou za ním do ložnice, kde na mě opět čekala odhalená ta jeho nežnější osobnost. Ležel na posteli s rukama za hlavou, ale jednu poté uvolnil k obejmutí mých ramen, když jsem se přitulila k jeho hrudi. Jakou dobu jsem ještě poslouchala jeho hluboký hlas, jak mi vypráví novinky ze svého života, zatímco mě jeho mužná dlaň hladila po zádech. Setkání našich rtů poté bylo jako startovací pistole, která započala naše společné divoké chvíle. Jsem v krásném zajetí Lvových paží, drží mě ve své náruči, naše těla jsou propojená ve své nahotě. Byly to krásné chvilky, rok 2016 nemohl skončit lépe. Celý zbytek večera jsem měla tyto chvíle před očima, dlouho mi nikdo nebyl tak blízko. 

Když se vrátíme k ostatním, je z něj zase ten stejný Lev jako předtím. Nahlas se směje, dělá vtipné narážky, pořád ho musí být vidět a slyšet. Je to ale pořád ten, který mne předtím objímal. Vím to a naše společné chvíle mi připomíná, když se po bujarých oslavách půlnoci natáhne na gauči a přizve mě k sobě. Kašle na pohledy ostatních a přivine si mě blíž. Na noc si mě také nastěhuje do své postele, když přijde a se slovy: ,,Jdeme spát?" mě chytí za ruku. Po dlouhé době noc vedle muže. Další den už jen několik jemných dotyků a naše cesty se opět rozdělily. Nevím, za jak dlouho, ale určitě se znovu spojí. Na několik dlouhých dní mi ale zůstala na krku ta  rudá památka, kterou jsem pod dlouhými vlasy skrývala před světem, ale která mě zároveň při každém pohledu do zrcadla nutila ke spikleneckému úsměvu.